Metternichova výzva 2014 – 1. ročník ultratrailového závodu

Publikováno: Čvn 29 2014 by Kdo jiný než já

metternich1

O tomto závodu mě informoval můj švagřík, neb ví, že chodím/závodím ráda a Lázně Kynžvart jsou takřka za humny. A jelikož jsem v této oblasti pro každou špatnost, s účastí jsem neváhala.

Po pečlivém prostudování webovek jsem odhalila jeden nedostatek – nikde tu nepsali, jestli s sebou můžu mít psa. Tož jsem se emailem zeptala pořadelů. Odpověď byla kladná, bylo tedy rozhodnuto – závod půjdu v „závodním tempu“ tj na hranici svých možností a s během. Přihlásila jsem se, zaplatila startovné a čekala na den D.

Pořadatelé jsou velké pečlivky, na FB stránce závodu každou chvíli přibyla nějaká informace, dotaz, fotka z trasování, info k občerstvovacím stanicím na trase… Stejně se zaplňovaly i webovky. No už jsem se nemohla dočkat, až bude toho 21. června! :-)

Metternich_mapaPočasí vyšlo perfektní! Zataženo, bez deště, kolem 15 °C. Na závod se psem prostě ideál. Při prezenci jsme dostali mapu (černobílou, s barevně vyznačenou trasou), vizitku s čísly na pořadatele, dvě volné vstupenky na prohlídku zámku Kynžvart, byl nám nabídnut ozvoz nějakých věcí na jednotlivé občerstvovací stanice (náhradní oblečení, svačinu). Trasa byla vymyšlená moc hezky. Přes kopce Dyleň a Lesný, s brutálním převýšením na začátku a ke konci :-)

Když jsem se tak rozhlížela po závodnících, jejich oblečení, vybavení a tak, začala jsem si uvědomovat, že to asi vážně nebude závod ve stylu treku, ale spíš přespolního „maratonu“. Napovídala tomu i informace v propozicích, že maximální čas povolený na těch 52 km  je 13 hodin… Mělo to být jen 50 km, ale po prezenci nám pořadatelé řekli, že jak je trendem v dnešní době, máme 50 km a k tomu 2 km zcela zdarma! :-)

Odstartovalo se hromadně – všech 45 závodníků a jeden pes – v 8:30. Chtěla jsem začít zvolna, ale 90 % závodníků vyběhlo, a tak jsme s Couinkou museli běžet taky. A hlavně jsem se nechtěla ztratit hned na prvním kilometru :-) Úvodní tempo jsme vydrželi do prvního kopce (Lesný, 2km byly za námi), kdy jsem začínala nadávat, že jsem neměla běžet, neb už mě začínají bolet svaly, a neskutečně jsem se těšim, až si dám na první kontrole trošku jedlé sody. Při výšlapu na vrchol mě většina závodníků předběhla (zřejmě mají víc natrénováno). Když už jsme si myslela, že jsem úplně poslední a sama samotinká budu s GPSkou bloudit terénem, dohonil mě ještě jeden závodník a můj „průvodce“ na dalších 8 km. Tempo jsem s ním zvládla držet v pohodě, hezky se s ním povídalo a nenechal mě se pod kopcem ztratit (já bych se neztratila, neb jsem po 50 metrech vytahovala GPSku). A pak mi na pořádné cestě utekl s dalšími běžci.

Fakt mě překvapilo, že jsem na první kontrolu dorazila cca v půlce startovního pole. Jak se pak ukázalo, spousta závodníků v rychlosti odbočila pod kopcem stejně špatně jako já, takže se pak museli hodně velký kus vracet. Dál už jsme šli S Couinkou sami. Solo chůze mi nevadí – aspoň nikoho nezdržujem nebo na něj nemusíme čekat.

Pořadatelé pro nás zařídili luxusní občerstvovací stanice! K dispozici bylo ovoce (pomeranče, banány), čokoláda, chleba s lučinou či nějakou šunkou, sůl, tatranky, voda k doplnění do lahví. První kontrola byla na 13 km. Hned jsem litovala mého běžeckého nasazení, kolena již citelně informovala o své existenci. Ale mou duši závodníka to obměkčilo jen do té míry, že už jsem tedy neběžela a udržovala si jen přiměřené tempo.

Trasa byla naplánovaná suprově. Hezká příroda, jen na můj vkus moc po asfaltu. Ale ono to asi jinudy nešlo. Vždycky mě pobavilo, když mě předbíhal někdo, kdo už mi jednou záda ukázal – znamenalo to, že někde špatně v té rychlosti uhnul a musel se vracet. Pamatuju si jednu slečnu, co při šplhání na Dyleň říkala, že teď už mají okolo 50 km, a to do cíle zbývalo ještě minimálně 15.

Na třetím (a posledním) stanovišti jsem se zapovídala s jedním pomocníkem pořadatelů o choďákách a psích plemenech a k čemu se hodí, až mě to mile překvapilo, jak se orientoval :-) a pak mi ještě v cíli poděkoval za užitečné informace. Pod Dyleněm se ke mně připojila má drahá polovička, a tak jsme posledních 10 km šli ve třech :-) Pár kilometrů před cílem nás ještě předběhl jeden běžec – asi tak 60letý pán, v růkách měl trekové hole a jen tak si to pomaličku (ale rychleji, než jsme šli mi) vyklusával po silnici.

Cíl byl na ostrůvku u zámku Kynžvart. Při otevírání branky se ozíval mohutný aplaus, z grilu byly cítit opekáně buřty, nálada již odpočívajících závodníků byla díky endorfinům a pivu výborná. 52 km závodu jsme zdolali za 9 hodin a deset minut. Stačilo nám to na celkové 28. místo. Díky jedlé sodě mě nebolely svaly, jen klouby trošku remcaly (ale díky prášku o dost mírněji, než by mohly). S naším výkonem jsem byla spokojená, vychutnala jsem si buřta při západu slunce, pivo, a když se ochladilo, vyrazili jsme domů plni dojmů, zážitků a nových kontaktů.

Další pokračování Metternichovy výzvy by mělo být v zimě. No jsem na to zvědavá a pokud čas a kolena dovolí, zúčastníme se znovu :-)

Publikováno v kategorii: Dogtrekking a jiné psí výlety, TOP Články, Zážitky všeho druhu
Štítky: